Moje firma

Jakýsi základ mečířství vznikl již v mých 14 letech. Bylo to v roce 1985 kdy jsem meče vyráběl vybrušováním z listových pružin osobních automobilů. Protože tato metoda byla poměrně zdlouhavá, chtěl jsem přejít na vykovávání. Za pomoci mého kamaráda jsem vytvořil první kovárnu. Tam jsem se začal učit kovat a to nejen meče. Meče však nezačali vznikat pouze ze zájmu o tyto zbraně, ale především z jakési potřeby. S kamarády jsme totiž založili spolek, kde jsme se amatérsky učili zacházet nejen s meči různých typů, ale i s jinými zbraněmi. Zde se mé výrobky podrobily tvrdé zkoušce, neboť střety byli mnohdy velmi ostré. Ani výrobu zbraní jsem neprovozoval sám, ale společně s kamarádem. Zpočátku vznikaly zbraně z pružinové oceli, ale brzy se objevily jiné materiály. Velice nás například zajímala výroba damascénské oceli. Myslím tím svářkový damask. Počátky byly těžké, ale časem jsme zvládli i tyto obtížné technologie.

Již od počátku jsem se zabýval výrobou japonských mečů, ale protože v té době bylo jen velmi málo dosažitelných informací o těchto zbraních, trvalo dlouho, než moje meče měli slušnou podobu japonských mečů. Při objevování technologií výroby japonských mečů jsem musel více méně postupovat logicky a vybírat z těch strohých a mnohdy zkreslených informací jen to, co bylo možné poměrně jednoduše provézt. Totiž i když je japonský meč opředen legendami, vyráběli jej lidé, jen za pomoci primitivních nástrojů, jak je tomu i do dnešních přetechnizovaných dob. Soudě z dnešního pohledu, Japonci dokázali vyrobit tak dokonalý meč jen proto, že ve své práci byli neuvěřitelně precizní. V době, kdy vznikal japonský meč, se i v celé Evropě stejnou technologií zpracovávala ocel pro výrobu nejen zbraní, ale i nářadí a nástrojů.

Svoji první překládanou čepel jsem vyrobil již v roce 1987. Jednalo se o čepel tantó, které mělo i hamon. Tuto skutečnost jsem zjistil až o něco později. Druhou překládanou čepel jsem vyrobil asi o rok později. Již se jednalo o katanu, ale kvalita byla nízká.

V roce1989 jsem narukoval a tak se mé snažení téměř na dva roky nuceně zastavilo. Roku 1990, když jsem se vrátil z vojny, se mnoho věcí změnilo. Najednou bylo možné podnikat, čehož jsem od roku ´91 využil, ale hlavně se objevilo spousta literatury. Trh nejen s chladnými zbraněmi nebyl ani z daleka naplněn, a tak vedle japonských, čínských a evropských zbraní, vyráběl také nářadí, kovářské a zámečnické mříže, ploty atd. Samozřejmě byl hlad i po damaškových zbraních, protože v té době bylo jen málo výrobců používající tuto technologii. Díky tomu jsme se s kamarádem zdokonalovali jak ve svařování, tak i ve výrobě zbraní. Na našich zbraních se objevovali rytiny a plastiky. Občas jsme vyrobili překládaný japonský meč, ale ty ještě nebyly na prodej.

V roce 1994 jsme se na kovářském sympoziu na hradě Helfštýn seznámili s dvojicí Američanů, kteří byli nadšení tím, co jsme vyráběli. Naše snažení podpořili tím, že si u nás objednali větší množství zbraní jak evropských (i z damašku), ale i japonský meč. Podmínkou bylo, že pro ně vyrobíme překládanou čepel. Nutno říci, že jsme do té doby překládané meče na prodej nevyráběli a ani jsme neměli takový cíl. Touto objednávkou vlastně změnili náš, lépe řečeno můj další osud (kamarád již japonské zbraně nevyrábí). I když katana, kterou jsme pro tyto zákazníky vyrobili nebyla dokonalá, byli rádi, že jsme ji vyrobili. A my také. Dodnes jsem těmto americkým přátelům za to vděčný. Od té doby byly japonské překládané meče zařazeny do výrobního programu. A kupodivu zákazníků na tyto drahé zbraně přibývalo.

Asi od roku 1996 jsem začal používat ocel vyrobenou technologií přímé redukce. To proto, že jsem cítil, že průmyslová ocel, kterou jsem do té doby používal nebyla ideálním materiálem pro výrobu těchto mečů. Proto jsem začal tavit vlastní ocel.

V příštích letech jsem zdokonaloval techniku tavení oceli, ale ne každá tavba se mně povedla. Proto využívám i různé oceli vytavené mými kamarády, nebo starou svářkovou ocel. Vždy si však vybírám pro výrobu mečů tu nejkvalitnější a nejčistší ocel.

V roce 1997 jsem změnil působiště, zaregistroval jsem si výrobní značky, zařídil si novou kovárnu a rozdělil jsem se s kamarádem Patrickem, takže jsme šli každý svou cestou. Pokračoval jsem ve výrobě zaběhnutého sortimentu, ale brzy jsem měl převahu objednávek na japonské meče. Nakonec jsem začal odmítat zakázky na evropské meče a specializoval jsem se na výrobu japonských mečů tradiční technologií.

Roku 2000, kdy jsem již vyrobil mnoho japonských mečů, které jsem vyrobil technikou překládáním tradiční tavené oceli, jsem se v Praze setkal s leštičem japonských mečů, panem Takayuki Watanabe. Po zhlédnutí mých prací byl jejich úrovní překvapen a pozval mě k sobě do Japonska na studijní pobyt. Na jaře 2001 jsem měl tu čest se u Watanabe sensei učit leštit japonské meče. Také jsem byl představen a uveden do učení kování těchto mečů u mistra Só Tsutomu sensei. Oba tito mistři žijící ve Fukuoce na Kjůšů (jižní Japonsko) jsou po celém Japonsku velmi uznávaní odborníci.

Učení u těchto odborníků mě pomohlo velmi zdokonalit své výrobky a nabyté zkušenosti uplatňuji nejen při výrobě mých výrobků, ale i při restaurování starých originálů (leštění).

Dodnes pracuji pod jejich vedení.

Vždy jsem pracoval a i dnes pracuji na zakázku, takže si každý zákazník může určit např. délku, šířku a zakřivení čepele, styl a motiv ozdob, typ vybavení a podobně.

Výroba japonských mečů je natolik obsáhlá a náročná, že jsem se na tyto zbraně specializoval, jak jsem se již zmínil.

Jelikož je výroba všech částí natolik náročná, že to jeden člověk jen s těží zvládne, nebráním se spolupráci s jinými výrobci různých částí. Je však těžké u nás najít odborníka na vysoké úrovni. Zatím tedy spolupracuji s jedním výrobcem. Je to sajaši (výrobce pochev).