Restaurování historických originálů je v evropských zemích velmi ošemetné téma. To proto, že je ještě málo kvalifikovaných informací, jsou mnohdy skreslené, či neúplné, ale hlavním nedostatkem tzv. leštičů je jejich nedůslednost v dodržování originálních postupů.
Protože se restaurováním zabývám již dlouho a mám kvalitního učitele, cítím nutnost dát zde několik rad a upozornit na různá úskalí této problematiky.
Restaurování historických originálů je v japonském pojetí totéž jako leštění (viz. výše). Avšak s ohledem na již určené přesné tvary předešlého leštění, je úkolem leštiče za co nejmenšího úběru materiálu oživit povrch meče tak, jak vypadal v době výroby. Je bezpodmínečně nutné brát zřetel na styl kováře a jeho školu, stav (poškození) meče v době restaurování, dále na kvalitu zpracování meče a jeho materiálu a mnoho dalších vlivů.
Na tomto místě však nechci popisovat složité postupy jak odstraňovat jednotlivé defekty vzniklé postupem doby, či jak meč znovu oživit, ale spíše vás, kteří chcete v dobré víře nějaký japonský meč „opravit“, upozornit na úskalí tohoto konání, ale hlavně vás od oprav odradit.
Již od počátku, kdy jsem se začal touto tématikou zabývat se ke mně dostávají meče, které byli „odborně upraveny“ za účelem zlepšení jejich stavu, či zvýšení ceny při jejich prodeji. Také existuje mnoho psaného materiálu ať v knihách, časopisech, nebo na internetu, kde jsou poskytovány zavádějící, nebo milné informace. Mnohdy se však tváří jako velmi odborné. To znamená, že jsou od tzv. uznávaných odborníků.
Předem chci říci, že zacházení i se zdánlivě zničeným mečem by se mělo konat podle dávných pravidel, protože zdání zničeného meče může být milné. Naopak meč, jak občas slýchám je „ve velmi dobrém stavu“, může být ve skutečnosti nenávratně zničený zásahem, který nemusíte pokládat za špatný.
Pokud jste šťastnými majiteli japonského meče, či se vám nějak dostal do ruky, raději s ním nedělejte nic jiného, než to, co popíšu v krátkosti níže.
Co nejdříve si pořiďte kvalitní soupravu na čištění mečů a i když je čepele rezavá, nebo zubatá, nedělejte s ní nic jiného než: pokud to budete provádět poprvé, otřete čepel jemným papírovým kapesníčkem (při rezavé čepeli), nebo při dobrém stavu čepele vezměte na otření jeden ze dvou rýžových papírů a otřete celou čepel (dži, šinogi dži, mune a kissaki) pokud možno jedním tahem od nakago ke kissaki. To můžete opakovat. Stíráte tím to, co na čepeli ulpělo – starý olej, prach, rez,… Potom nanesete prášek učiko jemným poklepáváním „uzlíku“ po čepeli. Opět setřete stejným papírem. Potom opět naneste učiko, ale na jeho setření si již vezměte nový papír, který budete používat vždy na jakési „čistší čištění“ prováděné až pro druhé a další setření učika. Ten který jste použili na setření oleje, vždy používejte na stírání oleje a první setření učika. Tento postup můžete několikrát opakovat, dokud se vám zdá, že již více není co setřít. Obvykle při pravidelném čištění stačí dvakrát až třikrát setřít nanesené učiko. Potom se nanese v tenké vrstvě mečový olej. To se děje tak, že kapku oleje necháme dobře vsáknout do kousku flanelu přiloženého v soupravě a potom jím potřít jednotlivé plochy čepele, vždy směrem od nakago ke kissaki. Flanel přitlačíme k čepeli palcem a pomalu opatrně táhneme. Olej nesmí na čepeli v žádném případě stékat a to ani po delším čase! Pokud je na čepeli rez, je dobré čištění několikrát za sebou opakovat. Tedy po nanesení oleje chvíli setrvat, a potom celý proces zopakovat. Setřít prvním papírem olej, nanést učiko, stejným papírem setřít. Opět naneste učiko a druhým, čistějším papírem setřete. To můžete ještě opakovat. Nakonec flanelem naneste tenkou vrstvu oleje. Olej pomalinku narušuje rez a tím se začne uvolňovat, zatímco kov konzervuje. Místo mečového papíru můžete použít čistý, bílý flanel.
Než čepel opět zkompletujete s rukojetí, potřete nakago prsty, které máte zaolejované od flanelu, kterým jste konzervovali čepel. Pozor, takto můžete konzervovat jen nakago! Naopak, nesmíte na konzervování nakago používat flanel pro konzervování čepele. Také na nakago nepoužívejte žádný způsob pro odstranění koroze, ani je nečistěte! Mohlo by to vézt ke znehodnocení.
Pokud váš meč má rezavou čepel, výše popsaným způsobem ji můžete částečně odstranit. Nepovede se to však nikdy úplně. Za žádných okolností a žádnými „osvědčenými metodami“ se nepokoušejte odstraňovat mechanicky rez. To je úkol pro fundovaného odborníka - leštiče.
Také se nepokoušejte odstraňovat škrábance na čepeli, nebo dokonce zuby. Většinou to samozvaní restaurátoři provádí na leštičkách a bruskách. Tyto stroje sice mohou, při troše šikovnosti, jaksi tyto defekty odstranit, ale mají také vedlejší účinky. Zejména mohou vyžíhat kalené ostří a také se může zadařit odbrousit hamon úplně, což definitivně čepel zničí. Zuby zase někteří odstraňují tím, že vzniklé díry zavaří elektrickou svářečkou. Při tom vzniká velké teplo a opět se čepel lokálně vyžíhá a tím totálně ztratí hodnotu.
Ovšem nemyslete si, že když vám někdo, nebo sami si čepel vyleštíte ručně na kamenech, že nemůže ztratit hodnotu. I zde číhá mnoho úskalí. Dostal se mě do rukou meč, který měl ulomený hrot. Majitel jej však sám přebrousil v dobré víře, že mě ušetří práci a tím i sobě peníze. Netušil však, že hrot vybrousil špatně (tvar) a navíc si tím odbrousil kalení na hrotu (bóši). Tím se jeho „poklad“ rázem proměnil v kus bezcenného železa. Ale nejen odbroušení hamon zničí čepel. Ta se může zničit i tím, že se odbrousí hrany a poruší tvary. Často to tzv. „odborníci“ provádí smirkovým papírem. Někdy i tak, že se tyto vady nedají napravit ani odborným leštěním. Většinou tito odborníci neví nic o správné geometrii, nemají a nemohu mít velmi drahé, kvalitní japonské kameny a i když by je sehnali neumí na nich správně pracovat, takže neumí správně odhalit hamon a hada (struktura kovu). Pak je takový meč nedokonale ošetřen a potřebuje přinejmenším ještě jedou tolik práce, kolik mu věnoval onen „odborník“. A to už znamená dvojí investici. Ale nejde jen o peníze. Takovýto amatérský pokus způsobí nadměrné odebrání materiálu a navíc na místech, kde by jej mělo zůstat co nejvíce (hrany). Pokud je po takovém amatérovi třeba opravovat, není z čeho ubírat. Potom hrozí také nebezpečí, že se odbrousí kawagane a na povrchu se objeví méně kvalitní šingane.
Ještě jsem nepopsal ten nejhorší způsob oprav – zavaření záseků. Jednou za mnou přišel jeden pán s torzem meče v ruce. Z celého meče se dochovala čepel s krásnou rytinou, zlomená cuka, cuba, nádherné menuki a něco z kování pochvy. Protože čepel měla v době koupi několik záseků a vyvrtaný otvor v hrotu, aby se meč dal pověsit a ještě byla rezavá, majitel ji svěřil člověku, kterému bezmezně věřil. Vždyť byl uznávaný restaurátor zbraní. Ten se rozhodl jít s opravou za mnou, ale aby nepřinesl čepel v tak špatném stavu, nechal u jednoho šikovného svařeče ony defekty vyvařit a zapravit. Když mě toto popisoval, šli na mě mrákoty. Bylo již ale pozdě. Kromě pěti míst, kde byl přerušen hamon, byl vyžíhán celý hrot a od strojního broušení byly zakulacené všechny hrany. Rez se stejně nepodařilo odstranit, jediné co se podařilo odstranit bylo to, že čepel neměla téměř žádné mači (osazení mezi čepelí a trnem), ale hlavně hodnotu čepele.
Existuje ještě jeden zdánlivě nevinný, ale velmi častý zásah do čepele, o kterém se musím zmínit. Ten vždy totálně zničí její hodnotu. Jde o odstranění, nebo pozměnění koroze nakago. Na nakago se přirozeně vytváří koroze, která je schopná věrně odrážet stáří čepele a tím se stává důležitou součástí při určování stáří a původu. Proto je důležité do ní nijak nezasahovat. Na rozdíl od rzi na čepeli, je na nakago rez vítána. Neznamená to ovšem, že bychom měli nějakými prostředky podporovat její vznik. Jen nesmíme nadměrně zabraňovat jejímu vzniku. Jinými slovy o nakago se staráme tak a podotýkám vždy jen tak , že jej lehce zakonzervujeme olejem, který nám ulpí na prstech při nanášení oleje na čepel. Prsty potřeme všechny plochy nakago, nikdy nekonzervujeme hadříkem, který máme na konzervování čepele! Toto množství právě stačí na to, aby koroze přirozeně a pomalu vznikala. Nikdy se nesnažte korozi odstraňovat ani mechanicky, ani chemicky. Také se nesnažte vytvářet a nebo pozměnit korozi tak, aby vypadala staře. Odborník to vždy pozná a potom se takový meč považuje za falsum a ztratí hodnotu, i kdyby měl papíry o původu.
To, co jsem výše popsal jsou skutečné zkušenosti z praxe. Proto každému, kdo přijde do styku s japonským mečem radím, aby se k němu choval co nejlépe a rozhodně se jej nepokoušel amatérsky opravovat. Je lépe na čepeli ponechat rez, či zub, než ji úplně zničit neodborným zásahem.
Pro ty, kteří uvažují o koupi japonského meče mám několik rad. Je sice velmi těžké dát obecné rady v tak obsáhlé problematice, ale snad někomu mé rady ušetří problémy. Nenechte se oklamat rádoby vyleštěným mečem. Na druhé straně se nebojte koroze, ovšem tam, kde není čepel neodborně přebroušena. To se pozná především podle ostrých a pravidelných hran. Pokud je čepel přesmirkovaná, nebo přebroušená, vyslovte jí nedůvěru. Nemyslím to tak, že byste neměli tento meč kupovat, ale je potřeba si dávat větší pozor na to, jestli zbývá ještě dost materiálu na opravu, jestli není zničen hamon a také jestli není meč příliš drahý vůči jeho stavu. Pokud si nejste jisti, pozvěte si odborníka, pokud má prodejce čisté svědomí, určitě nebude proti. Prodejci často „zkrášlují“, nebo vylepšují čepele s vidinou většího zisku. Tím ovšem zničí, nebo zastřou detaily důležité k ohodnocení. Proto by tyto zásahy měli být naopak důvodem ke snížení ceny. Je poněkud směšné si myslet, že když někdo vlastní meč slavného umělce, tak i přes jeho špatný stav vlastní dílo nedozírné hodnoty. Onu vysokou cenu, stanovenou podle některých seznamů mečířů má v okamžiku, kdy je ten daný kousek v perfektním a původním stavu (myslí se čepel). Přirovnal bych to asi nejlépe k luxusnímu automobilu. Ten má velkou cenu jen tehdy, je-li udržován. V okamžiku, kdy jej někdo nabourá, stává se z něj hromada šrotu. Jistě že namítnete, že se autu vymění náhradní díly a je to opraveno. To jistě, ale uvědomte si, že na čepele japonských mečů žádné náhradní nejsou! Nedá se tu nic uvézt do původního stavu. Proto když se takový meč nabourá natolik, že již není co opravovat, není co řešit. Meč tím totálně ztratil hodnotu. Má už jen vypovídací hodnotu.
Jak je jistě patrné z předchozího textu, je bezpečnější se uchýlit jen k čištění a konzervování čepele. Pokud je váš meč rezavý, nebo dokonce jinak mechanicky poškozený, je lepší jej jen konzervovat, než jej zničit ještě více. Pokud máte pocit, že byste svůj meč chtěli nechat opravit, je to možné. Ale pečlivě si rozmyslete, komu jej svěříte. I když je odborné restaurování drahé, určitě se vyplatí. Ovšem jen u skutečného odborníka.
Asi bych to neměl být já, kdo říká, že mám pro tuto práci nelepší zkušenosti, velmi kvalitní kameny a materiály, ale hlavně dobrého učitele, kterého mohu kdykoliv požádat o radu. Také si z předchozího textu můžete sami utvořit obraz o mých schopnostech. Pokud přesto nejste úplně přesvědčeni, není nic jednoduššího, než se osobně setkat a popovídat si, nebo se podívat přímo na moji práci a dílnu. Mohu vám také poradit i při koupi meče, abyste nekoupili přeceněný meč, nebo v tak špatném stavu, že se nebude dát opravit.
