Nejdůležitější surovinou k tavbě je vhodná ruda. Obstarat si ji bude asi největší problém. Na území našeho státu se v minulosti ruda těžila na mnoha místech. Dnes však jsou téměř všechny doly zavřené a nepřístupné. Je potřeba vytipovat lokality, kde se v minulosti těžilo a důkladně jednu po druhé prozkoumat. Nejlepší místa jsou ty, kde se těžilo víceméně povrchově. Navíc je třeba najít nevytěženou lokalitu. Těch však mnoho není. Nebojte se ani těch vytěžených, protože staří hutníci potřebovali denně natěžit velké množství rudy, takže vždy zanechali zbytkové množství, které vám postačí na mnoho takovýchto taveb. Také tzv. stařiny (hromady hlušiny po dolování) obsahují určité množství využitelné rudy. Někde jsou ještě zachovalé štoly po dolování železné rudy. Ty sice představují určité riziko, ale pokud se domluvíte se speleology, kteří mají na starosti takovéto prostory a vysvětlíte jim situaci, jistě vám vyjdou vstříc. U štol je výhoda, že ložiska rudy nejsou zasypány. Také je možné kontaktovat nějaký podnik, ve kterém je slévárna a zeptat se zda používají rudu a jakou. Určitě se najde způsob, jak od nich rudu odkoupit.

Nejprve si ale musíte nastudovat, jak ruda vypadá, jaká ruda je nejvhodnější, popřípadě jak zjistit, zda jde o rudu a nikoli o hlušinu obarvenou oxidy železa. V Evropě je výběr rudy poněkud složitější, vzhledem na množství rud a na skutečnost, že jde většinou o zvětrané rudné sedimenty, které často obsahují mnoho příměsí. Ty se musí odstraňovat tříděním, pražením, plavením atd. Nicméně staří hutníci dokázali i z takových rud vyrobit stejně kvalitní železo jako staří Japonci, což dokazují dnešní výzkumy starých zbraní.

Přikládám typologii rud z knihy Jana Kořana, České železářství v době průmyslové revoluce, Národní technické muzeum Praha 1978.

Na počátku století byly známy téměř všechny železné rudy a u většiny z nich se rozlišovaly i jejich variety. Bylo známo i složení rud, neboť mineralogové věnovali analýze rudních minerálů patřičnou pozornost. K jednotlivým rudám poznamenávám:

1. Magnetit byl pokládán za sloučeninu FeO a Fe2O3 a obsah železa byl celkem správně udáván hodnotou kolem 72 % Fe. Těžko se redukoval. Poněvadž bylo známo, že magnetit je ve skarnových ložiskách provázen sulfidy, byl před použitím pražen. Tím se zlepšila jeho redukovatelnost.

2. U krevele byla rozlišována lesklá ruda železná s odrůdou železná slída, tj. lupenitý hematit, a červený lebních, tj. kulovité paprskovité agregáty krevele. O krevelu bylo známo, že je to kysličník železitý, obsahující 69,34 % Fe a 30,66 O2.Dále bylo známo, že krevel bývá často provázen křemenem a může přejít až na "jaspis", tj. patrně náš dnešní železitý křemenec, jaspilit. Čím byl krevel kompaktnější, tím hůře se redukoval.

3. Krevely, hnědely nebo siderity znečištěné hlinitými složkami se nazývaly Toneisenstein, tj. hlinitá železná ruda. To byla nejběžnější železná ruda, používaná ve všech železárnách. Pražily se a pak se snadněji redukovaly.

4. Limonit, tj. minerál složení FeO (OH) +nH2O, bývá znečištěn kysličníky manganu, hliníku a fosfáty a tím mění své složení a vlastnosti. Proto u něho byla roz1išována řada odrůd, jako hnědý lebník, hutný hnědel zvaný stilpnosiderit, rubínová slída (goethit) aj. Byly známy hlinité hnědely, k nimž se počítala žlutá ruda železná, zelená ruda železná, ledvinovitý 1imonit, drnové a bahenní rudy. Hnědely se snadno redukovaly.

5. U sideritu, nazývaného ve staré mineralogii parachrosbarytem, se roz1išoval ocelek a sferosiderit, tj. paprsčité agregáty. Bylo o něm známo, že je to uhličitan a že je provázen kysličníkem vápenatým a manganatým. Siderit byl pokládán za nejlepší rudu, vhodnou pro výrobu bílého surového železa a ocele. Čím byl siderit čistší, tím byl snadněji redukovatelný. Siderit na vzduchu větral a přitom tmavnul, a proto se rozlišovaly bílé rudy a hnědé rudy. Starší literatura neuvažuje o pelosideritech, které jsou dosti časté v našem Barrandienu. Pražením unikl CO2 a kysličník železnatý přešel na železitý.

6. Pro naše železářství důležitý chamosit byl znám jako minerál chamoisit. Popsal a analyzoval jej r. 1820 Berthier, ale Karsten jej jako rudu neznal.

7. Hartmann uvádí i itabirit a pokládal jej správně za horninu, složenou z železné slídy a křemene.

V této knize také naleznete lokality železnorudných dolů a jiné užitečné informace.

Bylo by zdlouhavé popisovat postupy úpravy jednotlivých rud. Proto uvedu všeobecné postupy.

Nejprve je potřeba rudu upravit na menší kusy, pokud ovšem již není drobnější. To je důležité pro dobré pražení. Takže rudu rozbijte na velikost do asi 4 cm a pokud toho jste schopni, oddělte hlušinu. Většinou je potřeba rudu pražit, to znamená, že ji musíme zahřát alespoň do tmavě červené barvy. Jako paliva zde můžeme použít suché dřevo (větve). Můžeme udělat prostě jednoduché ohniště, nebo použít starou železnou rouru upravenou tak, aby se v dolní části mohla ruda vyhrabávat. Protože může ruda při pražení praskat a odlétávat. Je lepší kryté ohniště. Nejprve se rozdělá oheň a potom se dělají střídavě vrstvy rudy a paliva. Dbejte na to, aby se mohla rozžhavit všechna ruda. Tím se uvolní vázaná voda v některých rudách, ruda je poréznější (lepší redukovatelnost) a také se vypálí případná síra apod. Po vychladnutí se ruda roztluče na menší kousky (max. 1 cm) a přebírá se magnetem. Pokud jste dobře žíhali, stane se ruda magnetická a usnadní se třídění. Ještě je dobré rudu promývat a to tak, že ji dáme do vhodné nádoby (např. stará vana) a i několik měsíců ji necháme máčet, přičemž občas vodu vylijeme a necháme nějakou dobu stát a pak zase zalijeme vodou. Tím se vymývají další nežádoucí příměsi. Nakonec necháme rudu vyschnout.

Když máme rudu připravenou, můžeme přistoupit ke stavbě tavící pece.